Za okny sídlištního Steak Housu „U tři kojotích hlav“ se po tropicky horkém dni konečně rozpoutala osvobozující letní bouře. Provazy vody, které bičovali beton blízkého parkoviště postupně přešli v kroupy. Jejich paličky velikosti mývalí tlapky bubnovali na kapoty zaparkovaných aut a nervy jejich majitelů.  Avšak tady v útulné místnosti, uprostřed po stěnách rozvěšených koltů, jezdeckých sedel a kovbojských klobouků bylo sucho. U stolů vládla příjemná nálada. Od závěsů z kravských kůží se z ukrytých reproduktorů decentně linula country muzika, u stolů šuměl hovor a sem tam cinknul příbor. Prásk! Najednou zhaslo světlo a  hudba utichla. Zavládl šedomodrá tma. Jako na potvoru o půl desáté večer zrovna při večeři k tomu. To bylo při bouřce docela překvápko. Trafo kdesi v dálce za kanony věžáků zřejmě dostalo ohnivou pěstí od samotného  Old Firehanda pořádně do zubů. No a  pár jich při tom asi vypadlo. V potemnělé místnosti steakhousu hovor mírně utichnul. Na stolech byli vzápětí zapáleny svíčky a večer mohl celkem nerušeně pokračovat dál. Za okny se zatím dál divoce mydlili blesky. V potemnělé místnosti dávali svou bledou září předmětům na stěnách nečekaně fantastické tvary a rozměry. Hrou svých stínů a světel vytvářeli ve tvářích třech na stěně visících kojotích hlav přízračně bizarní škleby. Jejich skleněné oči v tom šeru náhle jakoby viděli. Začali stáčet své hladově svítící pohledy do rozjedeného obsahu talířů na stolech. Od stínů oživlé tlamy znepokojivě vyceňovali svoje špičaté porcelánově bělostné tesáky. Ty každým úderem hromu mohutněli. Černá chřípí se leskle orosila, začala se hýbat a větřit. Panenko na nebi s blesky skákavá. Už je to asi tak. Stalo se to! Bouře těm zubatým dravčím hlavám nebo co to je, či bylo snad dnes vdechla náhle život jako třem kojotím Frankensteinům!  Ještě že neměli těla ale jenom hlavy. Tyto děsivé busty jakoby každou chvíli rostli , připravovali  se odpoutat od stěny a pak hladově vtrhnout mezi sedící hosty ,zmocnit se jejich večeří a potom i jich. Možná i naopak. Ale když už by na to došlo tak by to bylo stejně jedno. Zatím však zůstavali na svých místech. Nicméně něco nepopsatelného se v nich formovalo. Snad všechno zlo i dobro práva lovu a nevyhnutelné krutosti zákona pozření celého hldového vesmíru se náhle usadilo do těchto tří dosud neškodných vycpanin. Pan Stolička toho stejně jako většina hostů nedbal. Veškerá jeho oční i jazyková pozornost byla teď soustředěna do jednoho prostoru v celé místnosti. Na dřevěnou prérii stolu kam právě v talíři za svitu svíček přistál Texas Ranger steak, který si objednal ještě v čase světla. S chutí se tedy pustil do tmavě voňavé masy svého šťavnatého potěšení, obklopeného v šeru žlutě světélkující koronou štíhlých, křupavých hranolků. V mihotavé záři svíček náhle pocítil z pravé strany nějaký podivný zkaženinou páchnoucí průvan. Zároveň si povšimnul pohybu. Jakéhosi nezřetelně zhmotněného stínu blížícího se podivnými trhavými pohyby. Zubatě neúprosného dravčího šklebu, čehosi skrytého za rozmazanou maskou nedefinovatelně zrůdného děsu.  Strašlivost tohoto děsu však nespočívala ani tak v jeho vzhledu, ale byla v tom co z něj čišelo a horce vanulo. Podstata této nakažlivé hrůzy byla v řezavě čirém a beznadějném extraktu zla a zmaru, který se v kruhových vlnách nemilosrdně rozléval do prostoru a svým jedovatě fosforeskujícím houbovitým chřtánem vše pohlcoval a pak uvnitř trávil jako gigantický soumračný had. Čas se rozpadl. V panu Stoličkovi by se v tu chvíly krve nedořezal. Sousto na vidličce mu spadlo zpátky do talíře. Vtom náhle kolem  nečekaně zazářilo světlo a rozehrála se hudba. Proud elektřiny byl znovu obnoven. Pan Stolička se tak lekl, že kousl do vidličky. Křup! Zub! Cítiln volně rotující objekt v ústech. Prudce jej vyplivnul do dlaně. V krvavém hnízdečku slin byl schoulený zub. Pan Stolička překvapeně zvolal: „Ejhle zub! A býval můj. Je celý a dokonce i s kořenem. To byl ten co se mi pořád tak nepříjemně viklal a stále zlobil. Už mě sral delší dobu. No paráda! To je super. Ted už nemusím k zubaři.“ Dezinfekci po resekci provedl stylově jak se na okolní prostředí hodilo. Objednal si dvojitou whisky.  Pak ještě jednu. A byl to Jim Bean! Jednoho panáka navíc totiž ještě dostal od barmana zdarma v rámci promo akce Kovbojské léto s Jimem.  „Mám to ale dneska štěstí“ pomyslel si. Potom si vzpomněl na onen prchavý zážitek ve tmě. Vyndal z kapsy svůj čerstvě vytržený zub a přistoupil ke třem zavěšeným kojotím hlavám. Rozjařeně jej vložil do díry po chybějícím tesáku ve vyceněné tlamě sympaťáka napravo. Slavnostně pak pronesl: „No dneska se fakt zadařilo kámo. Holt štastnej den“. Neuvědomil si jak obrovskou pravdu právě řekl. Když vyšel před hospodu bylo mu nádherně. Rozkošnicky nasál čerstvý, deštěm vyčištěný vzduch a šťastně spokojený vykročil do vlahé letní noci